„Já...“ zadrhnul se, „nic,
nic. To je jedno. Omluvte mě?“ pohlédl na ní, vstal a odešel.
Proházel vesnicí a koukal na vše kolem. Nemohl jsi přestat klást
otázky, jako: Jak jsem se sem dostal?...Kdo je ta Anna?...Jaký je
rok? Ach jo, proč jen jsem tady, říkal si. Došel na konec vesnice
a pohlédl do dáli. Ten les, který mu byl dobře znám. Z toho lesa
je teď momentálně městský park, který pravidelně navštěvoval
a teď je to jen kopec stromů v dáli. Prašná cesta, po které šel
vedla dále a mizela o kus dále za stromy. Koukal po nekonečných
žlutých polích a zelených loukách, když tu se ze zatáčky u
lesa vynořil jakýsi stín. Na tu dálku nebyl řádně schopen to
rozpoznat, ale stín se rychle blížil. Byl už docela blízko, když
si všiml, co se to na něj vlastně řítí. Bylo to auto. Jelo
rychle, tak rychle, že měl Peter co dělat, aby před ním uskočil
do vedlejšího příkopu. Stín kolem projel a po chvilce zmizel.
Vstal sa, oprášil si oblečenie a
snažil sa pochopiť to, čo sa práve udialo. Ešte hodnú chvíľu
hľadel smerom kam sa poberalo auto. Potom sa otočil a bol by sa
vybral k lesu, keby ho nezastavila tá podivná postava. Vyzerala ako
samotná temnota, najtajnejšie a najkrutejšie zlo. Nevnímal nič,
len zlovestný odraz vlastnej tváre v očiach toho prízraku. Bol
odetý do tmavého rúcha, ktoré bolo miestami potrhané, takže
niekde vytŕčal nevysvetliteľne dlhý kus látky a inde sa
hompáľalo len pár drobných otrhancov. Postava sa akoby vznášala
nad zemou, i keď to nebolo možné dokázať, keďže odev jej
siahal až po samotnú zem. Spod kapucne bolo vidieť len oči, ktoré
sa strácali kdesi v temnote kapucne. Akoby tá bytosť nemala tvár.
Stál ako prikovaný, ruky sa mu triasli, na čelo vystrelil studený
pot. Zotrval takto nehybne stáť až do chvíle, kým bytosť
neprehovorila...
„Petere...“ promluvila bytost
svým drsným a chraplavým hlasem. Chudák Peter se nezmohl na
jediné slovo. Jen s otevřenou pusou koukal na temnou postavu, která
se předním vznášela. „Ach, promiň,“ promluvila daleko jiným
hlasem, který byl příjemnější a laskavější. „Asi jsem tě
trochu vylekal, co?“
Ale Peter byl na tom pořád
stejně. Jenom mekotal samohlásky. „Počkej...“ prohlásila
bytost a během vteřiny se proměnila v jinou postavu. Před Peterem
teď stál usměvavý Charlie Chaplin. Pokud byl Peter zmatený
předtím, tak teď už se mu pomalu začali kroutit oči. „Já
jsem někdo, kdo je všude a nikde. Já jsem Čas, můj drahý
příteli. Chápu, že je to pro tebe možná trošku matoucí, ale
to jen proto, že sám chci. Tak teď otevři tu svou kebuli a něco
krásného mi řekni,“ usmál se Čas. „Já nemám slov,“ řekl
najednou Peter bez velkých problémů. „Jako bych to věděl,“
zasmál se Čas a vyhodil svou hůl do vzduchu, kde se několikrát
protočila a znovu dopadla. „Ty jsi čas, jo? No tak to je síla.“
- „Žádná síla!“ křikl Čas. „Je to ukrutná nuda. Když se
nudím, vytvořím si někde sériového vraha, volám na polici a
ohlašuji bombové atentáty, když chci slaďák, utvořím si
nějaký super sexuální páreček. Dokonce jsem o tom napsal knihu.
Kdo myslíš, že napsal "50 odstínů šedi"? No já.
Jamesová byla jen vydavatel, protože knihu od autora: Čas - by jsi
nikdo nekoupil. Naopak, když mám chuť na nějakou akci, dám
nějaké ožralu za volant, dělám trošku nepořádku a sleduji,
jak si sním strážci zákona poradí,“ chvátal se čas. Peter
koukal a v hlavě si říkal, že se mu to všechno zdát. „Nezdá,“
odpověděl mu Čas, aniž by něco řekl. „Počkej, počkej.“ -
„Celkem ironie, říkat to Času, nemyslíš? Co když ti řeknu,
že nemám čas ztrácet čas?“ - „Chceš mi říct, že tady, v
téhle díře na konci...“ zarazil se, „...na konci času, jsem
kvůli tobě?“ Chaplin se zasmál. „Jistě,“ přikývnul. „Jde
o jedinečný experiment. Co se stane, když někdo z budoucnosti,
zamiluje do vlastního předka. Tuto otázku nevím ani já sám.“
- „No tak se do ní nezamuluju a ty budeš mít po ptákách.“ -
„Ale drahý chlapče, já jsem Čas, stane se, co se stane, protože
chci, aby se to stalo.“ Peter se začal hněvat. „To tě zničí.
Když se to stane, já přestanu existovat v budoucnosti a nemohu se
tak dostat do minulosti. Bude to chyba v časoprostoru!“ Najednou
se přátelský Chaplin změnil opět v to hrozné monstrum, které
viděl předtím, během vteřinky ho Čas svalil na zem a v těsné
blízkosti mu řekl: „Tady nejde o to, že tě chci zničit. Já se
pouze nudím a ty mi posloužíš, jako krásný nástroj pro
zábavu.“ Peter plivl do té temnoty pod kapucí: „Takovou radost
ti neudělám.“ - „Můžeš to zkusit,“ řekl Čas, zvedl se a
s tváří hvězdného komika pomalu odcházel: „A nezapomeň.
Musíš myslet na budoucnost, protože v ní budeš trávit zbytek
života!“
Žiadne komentáre:
Zverejnenie komentára