ODKAZ

Pretrel si oči a pomalým krokom sa vydal k otvorenému oknu. Pri chôdzi sa pošmykol na pokrčenom koberci a tak mierne zaváhal, no nespadol. Záclony okna jemne tancovali sem a tam, staré okenice udierali s rachotom do steny. Dlaňami sa oprel o okraj okna a zahľadel sa na krásu nočnej oblohy. Snažil sa všímať si každú jednu hviezdu a porovnávať ju s predchádzajúcimi. Pohľad na chvíľku zastavil pri tej najväčšej a najžiarivejšej. Spomenul si totiž na slová starého otca:“ Keď jedného krásneho slnečného dňa zomriem, pôjdem tam .“ Tá spomienka ho vždy tvrdo zabolela pri srdci, no snažil sa jej nevenovať veľkú pozornosť. Miesto toho s obdivom vnímal každé pohladenie chladného vetra a vychutnával si ho. Uvedomil si, že už uplynulo mnoho minút, keď na pokožke pocítil štipľavú bolesť únavy, spôsobenú neúprosným dychom vetra, ktorý ešte pred chvíľou bol jeho priateľom. Vybral sa teda späť do postele a zaspal naňho neobvykle hlbokým spánkom.

Kde jsem? Je to skutečně ona? Možná. Neměl bych na něj takto koukat. Co když jsi mě všimne. Sakra přestaň na ni zírat tak tupě. Sakra. Kouká na mě. Usměj se. Tak, to je ono. Jde sem. Co mám říct? Ahoj, říká. Odpovím. Má krásné oči. Modré, jako obloha. A ty zlaté vlasy. Kéž bych ji mohl poznat. Co to dělá? Dala mi pusu. Vše je pryč. Vidím, jak za obzorem záře jasná jest. Jak přibližuje se. Vítr je silný. Stromy se objímají ve větru. Je jim zima. Co je to? Východ slunce? Ne. Je to oheň! Blíží se. Objímají se, protože umírají. Ten les hoří! Pomoc! Blíží se! Koukám do jejích modrých očí. Jsou vyděšené. Musím ji chránit. Je pozdě. Už je blízku. Ztrácím ji! Mizí v plamenech.

Otevřel oči. Celý udýchaný si sedl na postel. Po čele mu stékal pot. Kapička po kapičce, přes čelo, tvář, až u krku padla do vln peřiny. Co to bylo za ránu? Slyšel, jak z se z bytu ozývají zvuky.

Ešte chvíľu udivene sedel a snažil sa zistiť, čo spôsobuje ten neznesiteľne ohlušujúci rachot za dverami, no nebol schopný pohnúť sa. Ten sen bol tak skutočný! Ako keby tam naozaj bol! A ona ! Ona mu bola tak dôverne známa! Ako keby ju poznal celý život! Tých pár momentov belasých očiach a svet...Zo zamyslenia ho prebrala až ďalšia rana. Čo to má znamenať ?! Nechápal, odkiaľ sa tie zvuky berú a tak sa rozhodol zistiť to. Vstal teda z postele a ešte raz si rukou pretrel spotené čelo. Pozrel na koberec a spomenul si na nočný tanec s ním. Palcom nohy jemne koberec potiahol a ten sa napol v plnej kráse krvavej farby. Potom sa pobral ku dverám. Opatrne sa dotkol zlatavej kľučky a potlačil ju nadol. Otvoril dvere a o krok ustúpil, aby si obhliadol vec, ktorú pred sebou videl, a ktorá vysvetľovala všetky tie nevysvetliteľné zvuky. 

2. ČASŤ

Víte, život se nám někdy zdá, že není podle našich představ. Vlastně vždy tomu tak je. Vždycky není podle našich představ. Jde o to, se v něm naučit chodit. Využít ho ve svůj prospěch. Přesně takoví Peter nebyl. Byl odjakživa smolař, snílek. Životem se jenom toulal. Takový člověk čeká, až mu něco padne do náruče. Nejde si za sny, jen prostě čeká, až přijdou. Tito lidé se proto často obrací svou pozornost k vyšším mocím. Osudu, Karmě, Bohu. Peter věnoval svou pozornost osudu. Věřil v osud a v naději, ale to, co viděl teď před sebou. Tomu nemohl uvěřit. Tomu nešlo uvěřit, ale přesto to tam skutečně bylo. Seděl tam na židli. V ruce chleba mazaný máslem s medem. Kouká z okna a ujídá. Byl to on sám.

Ani sa nehýbal, stál medzi dverami ako prikovaný a sledoval sám seba. Všimol si, že na chrbte má škaredú jazvu, ktorá sa tiahne od ľavého ramena po pravý bedrový kĺb. Nespokojne sa zagáni, keď sa snažil spomenúť si, čo mu ono nepríjemné zranenie spôsobilo. A v tom momente mu to došlo. Nemal žiadnu jazvu! Nikdy predtým ju nevidel, tak prečo ju má on sediaci pri okne? Nechápal ničomu, no snažil sa upokojiť vydesené myšlienky tým, že je to len ďalší zo šialených snov, ktoré máva. Lenže vždy sa tie sny diali v minulosti, tak prečo je to teraz inak ? Prečo teraz vidí seba v súčastnosti alebo v blízkej budúcnosti? Uvažovanie prerušil on sám. Zrazu stáli oproti sebe zoči voči ako keby sa pozeral na svoj odraz v zrkadle. Nevedel čo robiť, ako sa pohnú a čo vlastne povedať. Chcel sa len prebudiť. Ukončiť toto šialenstvo a vrátiť sa späť do toho nepríjemného a smutného sveta.

Oči byli stejně zelené. Stejně udivené. Peter natáhl ruku. Chtěl se ho dotknout, avšak jeho druhá osobnost v místnosti jím prošla, jako by tu vůbec nebyl. Otočil se a viděl, jak on sám vstupuje do své ložnice.

To ne? To nemůže být pravda ani nic tomu podobné. Jsem jen hodně unavený. Buďto sním anebo jsem tak unavený, že si má mysl dělá co chce. Jdu si lehnout.

Vydal se k ložnici, přesvědčen, že to jsou jen nějaké halucinace a že se z toho vyspí. Už natahoval ruku, aby otevřel dveře, když tu najednou jeho druhé já mu padlo skrze dveře k nohám. V očích byl vidět děs. Oči otevřené, ústa taky. Otevřel dveře, aby se podíval na zbytek svého stínu, který teď byl schován za dveřmi.

Panebože! Do háje! To nemůže být skutečné!

Dveře zavrzali, když lehce ťukly do dveří. Když Peter viděl celý svůj odraz, padl na zem a rychle couval dokud zády nenarazil do kuchyňské linky. Výraz ve tváři byl stejný, jako na jeho stínu, který mu ležel mezi dveřmi, a který se válel ve stroužce krve s nožem v hrudi.

Spravil pár krokov vzad až kým nenarazil na stenu, o ktorú sa pevne zachytil. Potom sa spustil na zem, chrbát si oprel o chladnú stenu a tvár si skryl do dlaní. Ťažko sa mu dýchalo, lebo sa rozplakal od zmetenia. Nevedel totiž, či sa pomiatol alebo je to len jeden z ošialených snov, ktoré sa v poslednej dobe stále stupňujú.

Po chvíli sa opäť odváil odhaliť si tvár a pozrieť sa na tú hrôzu. Telo už belelo, pokožka bola mramorová, oči hlboko vsadené v tamých kruhoch pod nimi. Čepeľ noža bola naďalej pevne zabodnutá do mocnej hrude. Krv v jej okolí zaschla. Vstal a pristúpil k nebožtíkovi. Rozhodol sa nôž vybrať z rany. Prsty si pevne omotal okolo čiernej vrezávanej rúčiky a celou možnou silou ho potiahol von. Držiac tú zbraň v rukách a vzlykajúc nad vlastnou nechápavosťou sledoval mŕtvolu samého seba. Ruky sa mu triasli od strachu a krv z čepele noža ladne kvapkala na parkety. Mal pocit ako keby tam tá bytosť, teda on sám, ležal už celé hodiny ba dni a nie len pár minút. Pozrel späť do dverí a vtedy sa to stalo !

3. ČASŤ

Jako prach se mu jeho vlastní obraz rozplynul ve vzduchu. Včetně nože, kterou držel v ruce. Vše to bylo pryč. I krev, která mu ladila s kobercem, zmizela. Dýchal ještě rychleji, než před chvílí. Tak rychle, až skoro po dechu lapal. Měl pocit, že se dusí. Rychle zalezl zpět do kuchyně a do skleničky si nalil pár loků whisky. Trošku se zklidnil, ale i tak byl dost vyděšený. Vešel do koupelny, koukajíc do zrcadla. Rozevřel dlaně. Měl na rukou krev. Pustil vodu a začal si ruce drhnout. Drhnul řádně, ale krev ne a ne dolů. Opět se podíval do zrcadla a viděl, že mu krev stéká z rány schované pod vlasy přes tvář a pod triko. Padl do vany, za jeho zády. Seděl tam, koukal do zdi a pozoroval, jak se mu zrak barví do ruda. Motala se mu hlava až omdlel a schoulil se do vany. Nastala tma. Ta tma, kterou vítal.

Prebudil sa a rozhliadol sa okolo seba. Ležal pod stromom, vonku krásny slnečný deň. Všade naokolo kopa motýľov, včiel ba i bucľaté trúdy zbierali z kvetov žltkastý peľ. Neďaleko šumel potôčik. Tráva bola sýtej zelenej farby a na nej mnoho drobných lienok. Dotkol sa na mieste, z ktorého predtým tiekla krv a s prekvapením zistil, že rana je preč. Zdvihol zrak, lebo sa nad ním zjavil tieň. Najskôr dobre nevidel osobu, ktorá sa nad ním skláňala, keď si však jeho oči konečne privykli na svetlo slnka, uvidel jej tvár. Bola to ona! Dievča z jeho sna! Zlaté vlasy jej stekali po ramenách až na biele šaty. Oči mala ešte belasejšie než zo snov. V rukách zvierala kyticu byliniek, pričom prehovorila :

„Už ste sa prebrali, pane ? Ako sa cítite ?“ tvár mala ustarostenú.

„Já...“ zamekotal, „já jsem...kde to jsem?“

Rozhlížel se. Kdyby věděl, kde se tady vzal, kdyby věděl, kdo je ta dívka, bylo by tu krásně. Byl to přímo ráj na zemi. Ty louky v dáli poseté řepkou, pampeliškami a lnem, stromy zelené, táhnoucí se přes okraje polí a louk, obloha modrá, jako oči přítomné zlatovlásky, ptáci poletující nad obzorem, hejna včel opilovávajíc květiny a ovocné stromy. V dálce se mezi stromy se jímala malá vesnička. Kouř z komínů, střechy kaštanové, krávy pasoucí se na louce u vsi.

Za normálních okolností, by to tady vítal, ale teď ne. Teď uviděl jen místo, které neznal a které ho děsilo. Byla tu i ona. Ve snech se to byla kráska, která ho milovala, i teď to byla kráska, tak oslňující a skutečná, že se samým strachem z toho, že to je skutečné, natlačil hluboko do kořenů stromu.

Odtiaľ ju nemo sledoval ako sa stráca v diaľke, kráčajúc k dedine. Pobudol tu až do tej doby, kým nezačalo slnko zapadať za neďaleké hory. Chlad sa mu začal motať okolo nôh, ťahal mu ruky, objímal pás. Vtedy sa tam opäť objavila ona a prehovorila: „ Nechceli by ste si už ísť odpočinúť do tepla domova, pane ?“ uprela naňho prenikavé oči a čakala na odpoveď. Hlavu mal plnú neurovnaných myšlienok. Nevedel nájsť odpovede, ktoré potreboval tak veľmi vedieť. „ Idem.“ Bolo jediné, čo jej bol schopný v tejto chvíli povedať. Pomaly sa začal stavať, pričom sa mu zatočilo v hlave a pred jeho očami na okamih zastala tma. Keď konečne dokázal vnímať okolitý svet, dievča už kráčalo drobnými krôčikmi k dedine. Vybral sa za ňou, no ešte na okamih zastal a zahľadel sa na oblohu. Hviezdy boli rovnako jasné ako tej noci, keď sa to šialenstvo začalo. 

4. ČASŤ

Doběhnul ji a připojil se k její cestě do vsi. Koukl na ní. Uviděl ty nebesky modré oči a úsměv na tváři. „Promiňte, ale mám teď...jak to říct,“ zaváhal. Projela si zlaté vlasy a zeptala se ho: „Copak vás trápí?“. Pořádně si projel rukama tvář a zamrkal, aby měl jistotu, že se mu to vážně nezdá. Věděl jistě, že je vzhůru, což může znamenat jen dvě věci. Buď si ve snu uvědomil, že je ve snu a má takzvané lucidní snění nebo je toto skutečně realita. Měl jasno až ve chvíli, když zjistil, že mu zde vše dává smyls. Že nic není výtvorem jeho fantazie. Je to realita. „Trápí mě asi vše. Já...nevíte jak jsem se dostal pod ten strom?“. Andělská tvář, jenž ho políbila ve snu, na něj ustaraně koukala. „Nevím. Už jste tam ležel, když jsem tam přišla. Babička mě ke staré lípě posílá pro plody. Děláme z toho čaj.“ - „Babička?“ - „Ano. Bydlím sní ve vsi,“. Zareagoval a rychle ukázal na ves. „Co je to za vesnici?“ zeptal se. „To je Polana,“. Zatrnulo ho. On sám pocházel z Polany, ale co on pamatuje, bylo to město o počtu padesáti tisíc obyvatel. Tohle byla vesnička o dvaceti domcích. Pohlédl na ní s trošku vystrašeným výrazem ve tváři. „Jste v pořádku?“ starala se. „Ano, ano jsem. Teda...já nevím, já jen...jak se vlastně jmenujete?“. Její modrá očka se rozjasnila. „Anna.“

„Anna.“ Zopakoval hľadiac pred seba. „Krásne meno“ povedal pokyvujúc hlavou a do očí mu pritom vletela neposlušná ofina. Rukou ju odhrnul na správne miesto a uškrnul sa. Pozrel Anne do očí a len sa pousmial. Spoločne vkročili do dediny. Potom už sa nezhovárali, kráčali nočnými chodníčkami až sa napokon ocitli na akomsi námestí, kde sa uprostred nachádzala malá studnička a pri nej starostlivo uviazané vedro. Pozastavil sa, nazrel do studne a pokračovali v ceste k domu. S údivom zistil, že dievča bývalo vo veľmi malom domčeku, no zarazil ho nápis, ktorý bol vypálený na kuse akéhosi dreva. Stálo tam „Nocľah u starkej“. Zastal a nemo sledoval pohojdávajúci sa nápis. Neveril vlastným očiam. Veď takto sa volá hotel neďaleko jeho domova. Jeho majitelia vždy tvrdili, že jeho história siaha až do stredoveku. Nikto im však neveril. Teraz mal chuť ospravedlniť sa im. Konečne mu to dávalo zmysel. Je v minulosti. Nevie ako sa sem dostal, ale je to tak. Anna otvorila dvere dokorán a ukázala mu jeho izbu. Bola to neveľká miestnosť s posteľou a malým okienkom. Bez slova vkročil dnu, poďakoval jej a zatvoril za sebou dvere. Zvalil sa do slamou vystlanej postele, ešte chvíľu uvažoval o tom, čím v poslednej dobe prešiel a napokon tuho zaspal.

Cítil to. Ten svěží vzduch. Vůně polních květin, smůly stromů, borovicových šišek. Otevřel oči a pohlédl oknem ven. Modrá obloha, osvěžující vánek prometává pokoj pootevřeným oknem. Bylo tu krásně, i když ho kvůli nepohodlí postele trošku bolelo za krkem. Byl hold zvyklí na lepší. Oblékl se a vydal se do kuchyně, odkud byla cítit vůně pečených buchet. S radostí kráčel po chodbě, když tu se z místnosti ozvaly nadávky. Přiběhl do kuchyně a vyděl, jak babička nadává na Annu, kvůli spáleným buchtám. On by je snědl i kdyby byli černé jako úhel, jen aby se mohl koukat na její krásnou tvář. Náhle babička Annu uhodila. Anna sebou sice lehce cukla, ale Peter padl na zem a začal se kroutit, jako by ho spalovala nějaká vnitřní bolest. Anna přiběhla a společně s babičkou ho odvedli zpět do jeho pokoje, kde se od nich babička odpojila a Anna tu s ním zůstala. Koukal na ní a v jejích modrých očí uviděl tu pravdu. Já ji znám, řekl si. Ona...je stejná krev. Ona je předek. Proto to se mnou praštilo, když ji uhodila. Ovlivnilo to budoucnost, tedy mě.

Hľadel na už snáď dúfajúc, že táto chvíľa bude večná. Mal toľko otázok! A zároveň uvažoval, ktorú by bolo najvhodnejšie položiť ako prvú. Už, už by sa niečo spýtal, keby ho neprerušila babička s volaním na Annu. „Ospravedlňte ma.“pozrela naňho previnilo a pobrala sa za starkiným hlasom.

Keď konečne nabral energiu opäť vstať, rozhodol sa ísť na prechádzku. Zašiel teda za Annou. Sedela na drevenej lavičke pred domom a úpenlivo krčila a znovu vyrovnávala v rukách kus látky. Slnečné lúče stekali po zlatých vlasoch, pleť žiarila belotou. Pripomenula mu anjela. Pristúpil bližšie a prehovoril: „ Prepáčte, že ruším, Anna.“ Začal nesmelo. Pozrela naňho prenikavo modrými očami a pousmiala sa. „Nerušíte. Čo by ste potrebovali, pane ?“ Spýtavo sa naňho zahľadela. Nadýchol sa, zaváhal a len čo chcel vysloviť otázku, všimol si krv na Anniných rukách. „Čo sa vám stalo ?“ Chytil jej ruky do svojich dlaní a začal si ich skúmavo prezerať. Hánky mala zodraté, pod prstami obrovské pľuzgiere. „Prala som.“ Pokrčila ramenami a vymanila ruky z jeho zovretia. Okamžite ich pustil. Anna do rúk chytila látku. „Čo ste to potrebovali ?“ Spýtala sa venujúc svoju pozornosť už len tej látke...

5. ČASŤ

„Já...“ zadrhnul se, „nic, nic. To je jedno. Omluvte mě?“ pohlédl na ní, vstal a odešel. Proházel vesnicí a koukal na vše kolem. Nemohl jsi přestat klást otázky, jako: Jak jsem se sem dostal?...Kdo je ta Anna?...Jaký je rok? Ach jo, proč jen jsem tady, říkal si. Došel na konec vesnice a pohlédl do dáli. Ten les, který mu byl dobře znám. Z toho lesa je teď momentálně městský park, který pravidelně navštěvoval a teď je to jen kopec stromů v dáli. Prašná cesta, po které šel vedla dále a mizela o kus dále za stromy. Koukal po nekonečných žlutých polích a zelených loukách, když tu se ze zatáčky u lesa vynořil jakýsi stín. Na tu dálku nebyl řádně schopen to rozpoznat, ale stín se rychle blížil. Byl už docela blízko, když si všiml, co se to na něj vlastně řítí. Bylo to auto. Jelo rychle, tak rychle, že měl Peter co dělat, aby před ním uskočil do vedlejšího příkopu. Stín kolem projel a po chvilce zmizel.

Vstal sa, oprášil si oblečenie a snažil sa pochopiť to, čo sa práve udialo. Ešte hodnú chvíľu hľadel smerom kam sa poberalo auto. Potom sa otočil a bol by sa vybral k lesu, keby ho nezastavila tá podivná postava. Vyzerala ako samotná temnota, najtajnejšie a najkrutejšie zlo. Nevnímal nič, len zlovestný odraz vlastnej tváre v očiach toho prízraku. Bol odetý do tmavého rúcha, ktoré bolo miestami potrhané, takže niekde vytŕčal nevysvetliteľne dlhý kus látky a inde sa hompáľalo len pár drobných otrhancov. Postava sa akoby vznášala nad zemou, i keď to nebolo možné dokázať, keďže odev jej siahal až po samotnú zem. Spod kapucne bolo vidieť len oči, ktoré sa strácali kdesi v temnote kapucne. Akoby tá bytosť nemala tvár. Stál ako prikovaný, ruky sa mu triasli, na čelo vystrelil studený pot. Zotrval takto nehybne stáť až do chvíle, kým bytosť neprehovorila...

„Petere...“ promluvila bytost svým drsným a chraplavým hlasem. Chudák Peter se nezmohl na jediné slovo. Jen s otevřenou pusou koukal na temnou postavu, která se předním vznášela. „Ach, promiň,“ promluvila daleko jiným hlasem, který byl příjemnější a laskavější. „Asi jsem tě trochu vylekal, co?“

Ale Peter byl na tom pořád stejně. Jenom mekotal samohlásky. „Počkej...“ prohlásila bytost a během vteřiny se proměnila v jinou postavu. Před Peterem teď stál usměvavý Charlie Chaplin. Pokud byl Peter zmatený předtím, tak teď už se mu pomalu začali kroutit oči. „Já jsem někdo, kdo je všude a nikde. Já jsem Čas, můj drahý příteli. Chápu, že je to pro tebe možná trošku matoucí, ale to jen proto, že sám chci. Tak teď otevři tu svou kebuli a něco krásného mi řekni,“ usmál se Čas. „Já nemám slov,“ řekl najednou Peter bez velkých problémů. „Jako bych to věděl,“ zasmál se Čas a vyhodil svou hůl do vzduchu, kde se několikrát protočila a znovu dopadla. „Ty jsi čas, jo? No tak to je síla.“ - „Žádná síla!“ křikl Čas. „Je to ukrutná nuda. Když se nudím, vytvořím si někde sériového vraha, volám na polici a ohlašuji bombové atentáty, když chci slaďák, utvořím si nějaký super sexuální páreček. Dokonce jsem o tom napsal knihu. Kdo myslíš, že napsal "50 odstínů šedi"? No já. Jamesová byla jen vydavatel, protože knihu od autora: Čas - by jsi nikdo nekoupil. Naopak, když mám chuť na nějakou akci, dám nějaké ožralu za volant, dělám trošku nepořádku a sleduji, jak si sním strážci zákona poradí,“ chvátal se čas. Peter koukal a v hlavě si říkal, že se mu to všechno zdát. „Nezdá,“ odpověděl mu Čas, aniž by něco řekl. „Počkej, počkej.“ - „Celkem ironie, říkat to Času, nemyslíš? Co když ti řeknu, že nemám čas ztrácet čas?“ - „Chceš mi říct, že tady, v téhle díře na konci...“ zarazil se, „...na konci času, jsem kvůli tobě?“ Chaplin se zasmál. „Jistě,“ přikývnul. „Jde o jedinečný experiment. Co se stane, když někdo z budoucnosti, zamiluje do vlastního předka. Tuto otázku nevím ani já sám.“ - „No tak se do ní nezamuluju a ty budeš mít po ptákách.“ - „Ale drahý chlapče, já jsem Čas, stane se, co se stane, protože chci, aby se to stalo.“ Peter se začal hněvat. „To tě zničí. Když se to stane, já přestanu existovat v budoucnosti a nemohu se tak dostat do minulosti. Bude to chyba v časoprostoru!“ Najednou se přátelský Chaplin změnil opět v to hrozné monstrum, které viděl předtím, během vteřinky ho Čas svalil na zem a v těsné blízkosti mu řekl: „Tady nejde o to, že tě chci zničit. Já se pouze nudím a ty mi posloužíš, jako krásný nástroj pro zábavu.“ Peter plivl do té temnoty pod kapucí: „Takovou radost ti neudělám.“ - „Můžeš to zkusit,“ řekl Čas, zvedl se a s tváří hvězdného komika pomalu odcházel: „A nezapomeň. Musíš myslet na budoucnost, protože v ní budeš trávit zbytek života!“