Odaz - 4. časť

Doběhnul ji a připojil se k její cestě do vsi. Koukl na ní. Uviděl ty nebesky modré oči a úsměv na tváři. „Promiňte, ale mám teď...jak to říct,“ zaváhal. Projela si zlaté vlasy a zeptala se ho: „Copak vás trápí?“. Pořádně si projel rukama tvář a zamrkal, aby měl jistotu, že se mu to vážně nezdá. Věděl jistě, že je vzhůru, což může znamenat jen dvě věci. Buď si ve snu uvědomil, že je ve snu a má takzvané lucidní snění nebo je toto skutečně realita. Měl jasno až ve chvíli, když zjistil, že mu zde vše dává smyls. Že nic není výtvorem jeho fantazie. Je to realita. „Trápí mě asi vše. Já...nevíte jak jsem se dostal pod ten strom?“. Andělská tvář, jenž ho políbila ve snu, na něj ustaraně koukala. „Nevím. Už jste tam ležel, když jsem tam přišla. Babička mě ke staré lípě posílá pro plody. Děláme z toho čaj.“ - „Babička?“ - „Ano. Bydlím sní ve vsi,“. Zareagoval a rychle ukázal na ves. „Co je to za vesnici?“ zeptal se. „To je Polana,“. Zatrnulo ho. On sám pocházel z Polany, ale co on pamatuje, bylo to město o počtu padesáti tisíc obyvatel. Tohle byla vesnička o dvaceti domcích. Pohlédl na ní s trošku vystrašeným výrazem ve tváři. „Jste v pořádku?“ starala se. „Ano, ano jsem. Teda...já nevím, já jen...jak se vlastně jmenujete?“. Její modrá očka se rozjasnila. „Anna.“

„Anna.“ Zopakoval hľadiac pred seba. „Krásne meno“ povedal pokyvujúc hlavou a do očí mu pritom vletela neposlušná ofina. Rukou ju odhrnul na správne miesto a uškrnul sa. Pozrel Anne do očí a len sa pousmial. Spoločne vkročili do dediny. Potom už sa nezhovárali, kráčali nočnými chodníčkami až sa napokon ocitli na akomsi námestí, kde sa uprostred nachádzala malá studnička a pri nej starostlivo uviazané vedro. Pozastavil sa, nazrel do studne a pokračovali v ceste k domu. S údivom zistil, že dievča bývalo vo veľmi malom domčeku, no zarazil ho nápis, ktorý bol vypálený na kuse akéhosi dreva. Stálo tam „Nocľah u starkej“. Zastal a nemo sledoval pohojdávajúci sa nápis. Neveril vlastným očiam. Veď takto sa volá hotel neďaleko jeho domova. Jeho majitelia vždy tvrdili, že jeho história siaha až do stredoveku. Nikto im však neveril. Teraz mal chuť ospravedlniť sa im. Konečne mu to dávalo zmysel. Je v minulosti. Nevie ako sa sem dostal, ale je to tak. Anna otvorila dvere dokorán a ukázala mu jeho izbu. Bola to neveľká miestnosť s posteľou a malým okienkom. Bez slova vkročil dnu, poďakoval jej a zatvoril za sebou dvere. Zvalil sa do slamou vystlanej postele, ešte chvíľu uvažoval o tom, čím v poslednej dobe prešiel a napokon tuho zaspal.

Cítil to. Ten svěží vzduch. Vůně polních květin, smůly stromů, borovicových šišek. Otevřel oči a pohlédl oknem ven. Modrá obloha, osvěžující vánek prometává pokoj pootevřeným oknem. Bylo tu krásně, i když ho kvůli nepohodlí postele trošku bolelo za krkem. Byl hold zvyklí na lepší. Oblékl se a vydal se do kuchyně, odkud byla cítit vůně pečených buchet. S radostí kráčel po chodbě, když tu se z místnosti ozvaly nadávky. Přiběhl do kuchyně a vyděl, jak babička nadává na Annu, kvůli spáleným buchtám. On by je snědl i kdyby byli černé jako úhel, jen aby se mohl koukat na její krásnou tvář. Náhle babička Annu uhodila. Anna sebou sice lehce cukla, ale Peter padl na zem a začal se kroutit, jako by ho spalovala nějaká vnitřní bolest. Anna přiběhla a společně s babičkou ho odvedli zpět do jeho pokoje, kde se od nich babička odpojila a Anna tu s ním zůstala. Koukal na ní a v jejích modrých očí uviděl tu pravdu. Já ji znám, řekl si. Ona...je stejná krev. Ona je předek. Proto to se mnou praštilo, když ji uhodila. Ovlivnilo to budoucnost, tedy mě.

Hľadel na už snáď dúfajúc, že táto chvíľa bude večná. Mal toľko otázok! A zároveň uvažoval, ktorú by bolo najvhodnejšie položiť ako prvú. Už, už by sa niečo spýtal, keby ho neprerušila babička s volaním na Annu. „Ospravedlňte ma.“pozrela naňho previnilo a pobrala sa za starkiným hlasom.

Keď konečne nabral energiu opäť vstať, rozhodol sa ísť na prechádzku. Zašiel teda za Annou. Sedela na drevenej lavičke pred domom a úpenlivo krčila a znovu vyrovnávala v rukách kus látky. Slnečné lúče stekali po zlatých vlasoch, pleť žiarila belotou. Pripomenula mu anjela. Pristúpil bližšie a prehovoril: „ Prepáčte, že ruším, Anna.“ Začal nesmelo. Pozrela naňho prenikavo modrými očami a pousmiala sa. „Nerušíte. Čo by ste potrebovali, pane ?“ Spýtavo sa naňho zahľadela. Nadýchol sa, zaváhal a len čo chcel vysloviť otázku, všimol si krv na Anniných rukách. „Čo sa vám stalo ?“ Chytil jej ruky do svojich dlaní a začal si ich skúmavo prezerať. Hánky mala zodraté, pod prstami obrovské pľuzgiere. „Prala som.“ Pokrčila ramenami a vymanila ruky z jeho zovretia. Okamžite ich pustil. Anna do rúk chytila látku. „Čo ste to potrebovali ?“ Spýtala sa venujúc svoju pozornosť už len tej látke...